O  havarovaném  andělíčkovi

Byla jednou jedna holčička a jmenovala se Žofinka. Měla sice hodně kamarádů, ale někdy byla smutná,  že se jí kamarádi  za její hezké jméno posmívají. Její dědeček se rozhodl že ji navštíví a potěší. Po cestě si ale vzpomněl, že pro ni nemá žádný dáreček, protože čokoládu zapomněl doma na botníku.

A jak tak šel a přemýšlel co by té vnučce Žofince přinesl pro radost, uviděl na chodníku před sebou malého bílého pandrláčka utkaného z nití. Asi ho vytratila nějaká babka trhovkyně z kabele, jak šla na autobus do města panáčky prodávat.

Dědeček panáčka zvedl z chodníku a zjistil že to není panáček, ale malý andělíček se sepjatými ručičkami a malými křidélky na zádech. Děda se zaradoval, měl alespoň nějaký dáreček pro Žofinku.

Jé, hurá, to je pěkný andělíček, jásala Žofinka když ji děda obdaroval. Ty víš že je to andělíček? zeptal se děda. Vím, paní učitelka ve školce nám to řekla. A dědo na co vlastně takový andělíček je? zeptala se vnučka.

To je takový hodný skřítek, který dává pozor na děti i dospělé, aby se jim nic zlého nestalo odpověděl děda. A jak na ně dává pozor, vždyt je takový malý, jenom z nití, nedala se odbýt Žofinka. No tento je malý, protože asi chodí teprve do školky jako ty. A kde mají andělíčci školku ? ptala se stále Žofinka. No přece v nebíčku, tam nahoře nad oblaky a ještě dál a ještě dál. Vždyť tam lítají rakety, tam nemůže být přece žádná školka, mračila se Žofinka. A žádný kosmonaut tam školku s andělíčky neviděl. Kosmonauti to jsou takoví supermani, oni řídí ty rakety a tam nahoře ve vesmíru všechno vidí, poučila vnučka dědu.

Ano, jsou to supermani, ale stačí jedna malá jiskřička a jsou všichni v hajz…,no prostě už je nikdo nikdy nevidí a nezbude po nich ani nitka. A ti kosmonauti asi nedávali pozor, a jak letěli kolem té školky tak srazili andělíčka na zem. Nic se mu nestalo, ani se neušpinil, přešel děda do protiútoku.

Proč ti kosmonauti nedávali pozor, vyptávala se nadále Žofinka.

Protože čuměli pořád do mobilů, počítačů a tabletů jako ty a tvůj brácha Tomík.

A proč toho andělíčka ta raketa srazila na zem? ptala se dál Žofka.

No protože andělíčci  šli na vycházku, a některé děti jsou neukázněné a paní učitelka je z toho na nervy, protože tolik neukázněných malých andělíčků nemůže uhlídat.  Kolem vaší školky jezdí také mnoho aut, sedí v nich řidiči. To jsou vlastně také takový kosmonauti. Mobilují, dívají se do navigace a šlapou na plyn, aby jim náhodou nezavřeli v Kauflandu. A  vůbec si nevšimnou že jedou kolem vaší školky plné pozemských andělíčků. A ti kosmonauti dělají to samé, šlapou na plyn aby byli brzy na Měsíci nebo na Marsu a ani si nějaké školky nevšimnou. Ani že sfoukli nějakého andělíčka strážníčka na zem už vůbec ne.

Dědo, proč se mu říká andělíček strážníček? zeptala  se  po chvilce přemýšlení Žofie.

Už jsem ti říkal že dávají pozor na malé děti a dospělé aby se jim nic zlého nestalo, odpověděl děda.

A  jak na ně dávají  pozor ? neustále se vyptávala Žofinka.

No třeba když ve vaší ulici budou opravovat prasklý vodovod a ty do té jámy plné vody budeš nakukovat, smekne se ti noha a ty do té jámy spadneš. Protože ještě neumíš plavat ve špinavé vodě, jenom v čisťounké ve vašem bazénu na zahradě, a to ještě jen s rukávkama, začneš se topit.

A tu se zjeví z čista jasna strejda na kole co jede z hospody. Smrdí sice cigaretama a pivem, ale to nevadí, hlavně že tam byl včas. Z  té jámy tě vytáhne, dá ti na zadek, trochu ponadává jak jsi pitomá a zavede tě k rodičům kteří se už o tebe dobře postarají.  A strejda ani nečeká až mu někdo poděkuje a  nebo předá metál za záchranu tvého života, sedne na kolo a jede dál do vinohradu za svou prací. No a po cestě třeba zase někomu pomůže. A ten smrdící, neoholený strejda je takový převlečený andělíček strážníček. On sice nevypadal tak hezky jak ten co visí na okně ,ale hlavně že tam byl včas.

Ale někdy tam včas není a dětem i dospělým se stávají zlé věci, dodal děda.

A proč tam včas není a lidem se stávají zlé věci?

Protože lidé si myslí že ho nepotřebují a nekamarádí se sním a on potom neví že ho potřebují a nežádají ho o pomoc.

A jak se žádá andělíček o pomoc? Nedala se odbýt Žofinka.

Děda jí odpověděl: to musíš odříkat večer než usneš a než odejde maminka takovou básničku.

A jakou ?  žadonila Žofi.

Tak jo, svolil děda : Andělíčku můj strážníčku, opatruj mě, i mou  dušičku. Opatruj nás ve dne i v noci, od nemocí a zlé moci, zarecitoval děda.

A  to je  všechno ? trošku zklamaně se otázala Žofie.

No, ty jsi ještě malá tak to stačí, ale až budeš velká, to by jsi si měla něco trošku přidat .

A dědo odříkáváš si večer i ty básničku?

Děda se trochu začervenal, a řekl : no moc ne, já už jsem starý, plavat umím už i ve špinavé vodě, tak tu pomoc už tak nepotřebuju. Řeknu jenom : Pan Bůh se mnou a zlé pryč. Ale myslím na tebe, na brášku, maminku, tatínka i babičku, aby se vám nic zlého nestalo. A aby jsi byla hodná, protože když zlobíš a neposloucháš rodiče, andělíček strážníček se rmoutí a pláče. A ten jeho pláč zase slyší čerti a oni se radují že se andělíček strážníček rmoutí. Čerti to jsou takoví zlí skřítci.

Já vím, paní učitelka nám je ukazovala! Ale ti čertíci byli takoví roztomilí , hezcí, usmívali se, akorát měli rohy , vyplazené jazyky a dlouhé ocasy ! Ale byla s nimi sranda, větší než s tím andělíčkem na okně, zašveholila  s rozzářenýma očima Žofinka.

A dědovy vylezly jeho oči z důlků, vykulil je na Žofinku, a díval se kamsi, a díval se a díval, a jestli neoslepl, tak se dívá dodnes.