Rozhovor poskytnutý Obecnímu zpravodaji

Co Vás vedlo k napsání a vydání knihy?

K vydání knihy mě vedlo dlouhodobé nutkání poznat, jak se kniha píše, tvoří, vyrábí, poznat pocity autora, všechna úskalí a všechnu problematiku v této oblasti tvorby.

Jaký je to vlastně žánr?

Já bych to řadil jako takový light, soft čili jemný thriller.

Jak dlouho Vám trvalo než jste knihu napsal?

Pokud máte na mysli knihu Cymbálník (trvám na přesném pojmenování knihy, včetně údajné pravopisné chyby), tak tu jsem psal plus mínus asi šest let. Ale nepsal jsem ji kontinuálně, odbíhal jsem i k psaní jiných věcí.

Jak dlouho jste přemýšlel vydat knihu?

Knihu jsem přemýšlel vydat asi 30 let. Pokud se budeme v tomto rozhovoru bavit jen o tom Cymbálníkovi, tak to jsem psal už s tím úmyslem, že to vydám. V průběhu těch 30 let jsem chtěl některé publikace a příspěvky vydat také, ale z různých důvodů k tomu nedošlo.

Kde jste bral inspiraci?

Cymbálník je hlavně fikce, není to žádný životopis ani autobiografie, jakkoliv s

e mně to někteří čtenáři snaží podsouvat. Ale v tom jim bohužel nemůžu nijak zabránit. Je to tak trochu příběh muzikantského outsidera – amatéra a jeho občanského, zaměstnaneckého i živnostnického, soukromého života. Trošku o tom něco, možná vím.

Vy sám čtete rád a často?Jaká kniha Vás v poslední době nejvíce oslovila?

Čtu rád, určitě to dělám radši než sledování televize. Ale televizi nezatracuji, dají se tam také najít zajímavé pořady. Čtu skoro všechno, snad kromě reklamních letáků. Manželka při pohledu do lednice říká, že buď všechno přečtu nebo sežeru. V poslední době jsem měl štěstí přečíst si pár knih, které se mně opravdu líbily. Mezi nimi dávám na první místo knihu od norské autorky Maja Lunde a jmenuje se Modrá.

Co si myslíte o lidech, kteří nečtou? Může je to nějak negativně ovlivnit?

Lidé, kteří nečtou, se ničím neproviňují a nezazlívám jim to. Mně osobně je to akorát trochu líto, že přichází o pěkné zážitky. Nemyslím si, že je to může nějak drasticky ovlivnit. Ale než číst nějaké blbosti tak radši ať nečtou nic.

V Mikulčicích máme Obecní knihovnu. Už jste ji někdy navštívil?Neměla by kniha napsaná rodákem z Mikulčic být také v obecní knihovně?

Obecní knihovnu jsem navštěvoval v dobách, kdy ještě sídlila na staré mikulčické Radnici, dnešní poště, vlastně bývalé poště. To už je strašně dávno. Strávil jsem tam hodně času, protože jsem nevěděl, co si z těch pokladů, co tam byly, vzít domů první. Bylo to tuším omezeno na 3 ks. Novou knihovnu na OU jsem v jejích začátcích párkrát navštívil také, ale už jsem tam také dlouho nebyl. Nemyslím si, že by kniha mikulčického rodáka musela být nutně v Obecní knihovně, ale bránit se tomu nehodlám a ani tomu nijak zabránit nemůžu.

Je pravda, že byla kniha překvapením i pro Vaši nejbližší rodinu?Jaká byla reakce? Četli Vaši knihu?

Nevím do jaké míry to bylo pro rodinu překvapení, ale je fakt, že jsem napsání a vydání knihy všem avizoval. To, že to všichni brali jako nemístné vyhrožování, za to já bohužel nemůžu. Reakce byly různé, třeba: „Tato, ty zedníku jeden, co si to dovoluješ o nás psát?“ Výtisk knihy skoro všichni dostali, ale jestli to četli, po tom jsem nepátral.

Jak jste dal ve známost vydání knihy?

Žádnou osvětu jsem nedělal, jen jsem podaroval výtiskem pár přátel a lidí, o kterých jsem si myslel, že by jim to něco mohlo říct. Překvapila mě bouřlivá reakce. Bylo hodně pro mě hodně pozitivních ohlasů, ale i hodně ponurého, nesouhlasného mručení. Mile mě překvapila nabídka na autorské čtení od vedoucích pracovníků ze Slovanského hradiště, které se uskutečnilo minulý měsíc. Také si vážím pozvání od Seniorů na besedu s občany 2. dubna, na
kterou se těším.

Uvádíte, že všechny příběhy v knize jsou smyšlené. Může si přes to vše někdo najít spojitost se skutečnými událostmi a postavami?

Nemůže. Ale opravdu nevím, jakým způsobem v tom můžu někomu zabránit. Jedině mu můžu doporučit, aby napsal také nějakou knihu.

Pracujete nyní na něčem novém?

Abych se přiznal, tak Cymbálník je prakticky náhradní program. Původně jsem chtěl vydat úplně něco jiného, čeho si možná i cením víc než Cymbálníka. Ale prostě okolnosti chtěly jinak. A v šuplíku mám také nějaké samizdaty. A v hlavě tajné přání, doufám že mě Pánbůh dopřeje ho uskutečnit.